Jak jsme se dočkali
Jak jsme se dočkali?
Všechno v neděli 27.7.2008 ráno o půl 8 po ranní sprše. Nedalo se to přehlédnou ani zaměnit za nic jiného - prostě to prasklo. Tak jsem vytřela koupelnu a šla probudit Martina, ať se jde oholit, že pojedeme. Značně znervozněl, ale oholil se bez zranění. Já jsem si ještě vklidu zalila kytky, pověsila prádlo a utřela nádobí. Nic mě nebolelo, kromě prasklého potrubí a gejzíru z něj, prostě paráda. "Tak tohle je ten porod?", myslela jsem si. Asi o půl 9 jsme dorazili do nemocnice. Tam mi potvrdili odtok plodové vody a já byla šťastná, že se nejedná o planý poplach, jako týden předtím, a že si mě tam tudíž nenechají zbytečně. Ubytovali mě na pokoji, kde již jedna maminka ležela. Já zcela v pohodě a v klidu začala mít bolesti zad, tak jsem zhruba do 13:00 pochodovala po místnosti z jednoho rohu do druhého, abych se rozhýbala a třebas si tak i pomohla. Pak následovalo další vyšetření a klystýrek. A už jsem ťapala na sál. Když jsem šla po chodbě, kde čekala spousta lidí, nesla jsem se jako páv : " Lidi, já jdu rodit, koukejte se na mě!", maslela jsem si, ale přitom jsem měla řitku scvrklou strachem z neznáma. Ale když už jsem došla až sem, tak to přeci nevzdám, že?! Volala jsem Martinovi, že už může přijet, že se to pomalu rozbíhá a ten o půl 3 dorazil. Kapala mi kapačka a pomalu se zvyšovala četnost i intenzita kontrakcí. Měla jsem za sebou 7 hodin, a nic se ještě nedělo. Bolest se pomalu zvětšovala, ale přád v míře snášlivosti. Kamarád anesteziolog Honza kontroloval záznamy, Martin mě držel za ruku. O půl 4 se lékaři rozhodli, že intenzita stahů je natolik vysoká a vyčerpávající, že mě nechají odpočinout - a pak, že porod nezaspíš - Martina poslali domů a já na 4 hodiny upadla do "tomatu". Bylo to jako chvilka, napíchli mi kapačku, ptali se mě na bolesti, já pod vlivem oblbovadel tvrdila, že pohoda. Kontrakce rostly a intenzivěly, bolest se stávala nesnesitelnou. Bylo už půl 9 a pořád nic. Honza se dohadoval s doktory, co se mnou. Mluvili o tom, že to ještě chvíli zkusí. Necítila jsem potřebu řvát, jako to dělají matky ve filmu, ale když jsem slyšela, že se nic neděje a já se budu ještě chvíli potit ve vlastní šťávě - zařvala jsem. Smilovali se! " Tak to pojedeme zrovna!" Sláááva! Volali jsme Martinovi. Kvůli uzavřeným porodním cestám a taky proto, že se miminko rozhodlo jít napřed uchem, zvolili lékaři porod císařským řezem. Ve 21:15 jsem dorazila na sál, kde mi píchli epidurálek po kterém mi odpady nohy a břicho. Lehla jsem si a Honza mě držel za ruku a podporoval odborným komentářem právě prováděného zákroku. Hlavou se mi honily myšlenky typu: Co když to bude kluk? Nemáme jméno, co řeknu? Za 12 minut od napíchnutí jsem uslyšela pláč. Byl to ten nejkrásnější pláč na celém světě a do mě vstoupila taková pýcha, jaká se nedá vypovědět - zvládli jsme to, jsme dobré. "Maminko, jak se bude holčička jmenovat?" Se slzami v očích jsem hlesla : " Ivanka"
Náhledy fotografií ze složky Naše Ivanka